Kdo nám tu svobodu káže ?

Za poslední týden mám pocit, že se nám ten pytel ze svobodou roztrhl. Kdyby nebyl listopad, tak bych nabyl dojmu, že máme Vánoce letos nějak dřív.

Nejsem ten, kdo je nespokojen s tím, kde žije a venkoncem ani nejsem nespokojen jak se mi žije. Možná je to dáno tím, že jsem z té generace, která měla to štěstí , že ten listopad 1989 mohla zažít v plné síle a mohla realizovat své sny v době, kdy všechno vznikalo a kdy i chytří a odvážní a nejen vychytralí a lační si mohli změnit život. Mám za to, že se mi to povedlo a revoluční čas jsem využil maximálně a hlavně tak, že se nemusím před nikým a hlavně sám sebou stydět.

Za svůj největší úspěch svobody, považuji radost, že zaměstnanec , který u mne působí od roku 1993 přijal po 25 letech nabídku být mým společníkem. Někdo si jistě řekne – to musí být blázen? Ano v jistém slova smyslu jistě bláznem jsem. Pravda studentská léta jsem prožil se přezdívkou Šílený Oto. On život je o emocích a z těch šesti základních je positivní jedna – radost. Já když mám radost tak je to jistý druh svobody, kterou mi nikdo nemůže vzít, protože jako každá emoce pomine a když ji zrovna máte, tak sebrat opravdu nejde.

Když sleduji „reklamy“ na svobodu ve sdělovacích prostředcích tak se tak nějak pozastavuji nad tím co všechno se lidem na tím slovem má evokovat. Studovat, cestovat, říkat si co se mi zamane, podnikat. Jo to jsou jistě také svobody,ale ty tu mimo 40ti let komunismu historicky vždy byly. Když si pak tedy porovnám těch 40 let nesvobody se stávajícími 30 lety – propagované svobody, tak se ptám jestli jí té svobody máme dost respektive jestli jí přibývá nebo ubývá.

Než odpovím na otázku v poslední větě, musíme si uvědomit jednu věc. Je svoboda vnitřní a svoboda vnější - sdílená. Svoboda vnitřní je zejména o té radosti. Svoboda sdílená je pak o tom, kde žijete a dnes někde žít musíte a když musíte tak i musíte sdílet nějakou vládu, chcete-li politiku.

Svoboda je podle to, že nemusím pochybovat o tom, kdo mi vládne. Tedy nemusím pochybovat o tom, kdo mi vytváří vnější podmínky k životu. No a tady mám já osobně se stávající svobodou spor.

Euforie svobody z revoluce u mne pominula někdy kolem roku 1998, kdy Zeman s Klausem podepsali opoziční smlouvu, tedy kdy bylo na papír dána dohoda politiků o tom, že je jedno kdo vládne, hlavně že se vládne. Poražený z voleb se dohodl s vítězem o vzájemném vlivu a rozdělení nejen moci. Tím začal u mne sešup pocitu svobody až k dnešnímu stavu. Kdy premier se pře s historií, jestli tím STbákem byl nebo nebo nebyl, kdy předseda imunitního výboru Parlamentu Grospič  - mrtvé z roku 1968 přičítá ne kulkám okupantům ,ale dopravním nehodám. Kdy presidentem je člověk, který uráží své okolí jak se mu zamane a nerespektuje rozhodnutí soudů.

Kladu si otázku, kdo si dnes nejvíce osobuje popisovat svobodu, kdo je jejím největším a nejmocnějším vykonavatelem. V tom vnějším vnímání jistě stát. Nemusím se jistě moc dále rozepisovat jak já to vnímám z pohledu výše popsaného.

Tedy za mne máme ještě všichni hodně práce s tím, aby se svoboda stala hodnotou a nikoliv výkladem pocitu. Tedy je na nás , aby ti politici-kazatelé svobody byli dobře voleni a i zvolení. A pro to každý z nás může udělat jistě jedno – jít k volbám. Že nám volit jde jsme jako národ ukázali v emocích po roce 1989 skoro všichni. Ve volbě je skryta naděje evoluce v horším případě revoluce.

Držím nám palce k více radosti                            Oto Kaděrka